Závody vodíkových autíček 18. 4. 2019 v Ostravě

Náš tým během závodu při práci v depu

Vážení čtenáři, letošní reportáž ze závodů vodíkových autíček v Ostravě nezahájíme, tak jako tradičně, představováním principu a ideje vodíkových pohonů vozidel, o čemž se můžete dočíst na internetu, ale trochu nostalgickou vzpomínkou. Asi jí vyvolala skutečnost, že první závod vodíkových autíček, kterého se naše škola zúčastnila, se konal zhruba před dvanácti lety taktéž v Ostravě. Měli jsme tehdy za úkol sestavit z dodaných dílů vozidlo, které se bude pohybovat silou palivového vodíkového článku. To vozidlo se navlas podobalo prapředkům dnešních automobilů. Primitivní konstrukce a velká loukoťová kola. Soutěžící tehdy měli ujet co nejrychleji vodorovnou přímou dráhu dlouhou tři metry. Když jsme se s naším pečlivě připraveným výtvorem postavili na start, pohnul se jen o pár centimetrů. Asi se mu tenkrát nějak nechtělo…

Ale přenesme se do současnosti!  V renovované obrovské hale z 19. století, ve které bývala ostravská elektrárna a nyní představuje klenot industriální architektury, je postaven stometrový okruh. Na něm musí vodíková autíčka předvést své výkony. Úkolem každého týmu je najezdit za šest hodin co nejvíc okruhů s využitím limitovaného množství energie. Tu představují elektrické baterie o kapacitě  1440 mAh a dvacet vodíkových zásobníků obsahujících 200 litrů vodíku. Zatímco klasická hračka jezdící pouze na baterie by byla během hodiny bez života, my to musíme vydržet co nejdéle!

Před závodem se koná ceremoniál, ve kterém musí členové všech týmů prezentovat technické komisi svoje vozidlo a vyzvednout jeho přednosti. Pak už se všichni seřadí na startu za zaváděcím vozem, objedou jeden okruh, tak jak je to v Indianapolis, a plnou rychlostí vyrazí na trať…

Naše Alfa Romeo 2000 GTAm startovní číslo 64 si zpočátku vede velice dobře, ve startovním poli čtrnácti vozidel se usadila na třetím místě. Zhruba po 45 minutách závodu však hlásí řídící jednotka nedostatečné napětí baterie. To je varovné znamení. Zastavujeme v depu a měníme baterii i vodíkové zásobníky. Piloti dostávají pokyn snížit rychlost a zlepšit plynulost jízdy. To se však nedaří. Přestože se snažíme včas vyměňovat vodíkové zásobníky, další baterie je vybitá asi po dvou hodinách od startu. Situace začíná být kritická. Jsme ve třetině závodu a dvě baterie ze čtyř jsou vybité.  Mezitím měníme třetí a čtvrtou baterii ale do konce závodu zbývá ještě tolik moc času… Máme podezření, že řídící jednotka je vadná a signalizuje nedostatečné napětí baterie příliš brzo, a proto ji vyměňujeme. Ani tím se situace nijak nezlepšuje. Zkoušíme měnit vybité baterie za vybité, což je podle pravidel možné. A vida…úspěch! Jedna baterie se vzpamatovala, začala spolupracovat s vodíkovým článkem a my uháníme dál! Natočili jsme s ní dalších sto kol. Hodinu před koncem závodu se držíme na šestém místě, ale pak přichází obávaný okamžik. Naše Alfa znovu zastavuje v depu. Zkoušíme stejný trik, ale tentokrát auto vydrží na trati jen pár kol. Nejhorší  je, že vůz za námi, který se plouží po trati téměř vycházkovým tempem, nás začíná dohánět. Děláme všechno možné, abychom si náskok udrželi, ale bezvýsledně. Řídící jednotka hlásí u všech baterií nedostatečné napětí. Propadli jsme se na sedmé místo a odstupujeme ze závodu pár minut před koncem.  Trpké, ale užitečné poučení.  Výsledek je však nutno hodnotit i z opačné stránky:  Najezdili jsme 610 kol, což je nejvíc ze všech závodů, kterých se tým naší školy zúčastnil. Odpovídá to vzdálenosti asi 61 km. Výkon, který by před pár lety stačil na vítězství, je dnes průměrný. Konkurence se přiostřuje - nejlepší týmy dokáží ujet přes tisíc kol. Pravidla totiž umožňují přestavět pohon s využitím nejprogresivnějších technologií, ale na to my peníze (zatím) nemáme.

Bojovali jsme do posledního dechu, a proto je namístě poděkovat letošním hrdinům ze třídy ME2 -  Polenská:  Ondřeji Zábojovi, Václavu Cahovi, Danielu Lepšíkovi a Oldřichu Svobodovi.

Ing. Jindřich Navrátil, Ing. Pavel Žáček – koordinátoři projektu